Tenkrát v listopadu

Redakce požádala Evu Salzmannovou, účastnici listopadových událostí v roce 1989, o rozhovory s pamětníky prvních dnů sametové revoluce. Tedy o vzpomínky na dění od rozehnání studentského průvodu na Národní třídě 17. listopadu přes hektická jednání v sobotu a v neděli 18. a 19. listopadu na DAMU a v pražských divadlech, k nimž se souhrou okolností přidaly soubory HaDivadla a Divadla na provázku, až po demonstrace v Praze a Brně. Hovořila se dvěma studentskými vůdci, Michalem Dočekalem (1965), dnes režisérem, Pavlem Lagnerem (1966), dnes hercem, kurátorem a manažerem, s Břetislavem Rychlíkem (1958), tehdy i dnes hercem a režisérem a filmovým dokumentaristou, a s Václavem Malým (1950), tehdy nezaměstnaným disidentem, dnes pomocným biskupem pražským.

Břetislav Rychlík

Břeťo, v roce 1989 jsi byl u Hanáků. Jak to začalo tam?

Pro nás to začalo už 5. ledna, kdy jsme po jednadvaceti reprízách uhájili scénický časopis Rozrazil, který jsme hráli společně s Divadlem na provázku a jehož podstatnou část napsal Václav Havel. Marně se ho bolševici snažili zakázat už od listopadu 1988, dokonce se nás pokusili obžalovat. Disident Jaroslav Šabata z toho usoudil, že režim už je tak slabý, že do roka padne.

A 17. listopadu jste Rozrazil hráli v Praze Na Chmelnici.

Bylo to na závěr týdenní přehlídky HaDivadla. Netušili jsme, že tam někde je sídlo pohotovostních jednotek, takže před začátkem odpoledního představení jsme oknem viděli vojenské transportéry s radlicemi, kterými večer tlačili demonstranty na Národní třídě. Během první půle večerního představení na Chmelnici dorazil náš kamarád, student filosofické fakulty Roman Ráček, zakladatel divadla VáHa, což znamenalo Václav Havel – vzniklo v prostředí HaDivadla a pro wroclavský festival na podzim 1989 nastudovalo Havlovu Vernisáž. Ráček přišel z Národní třídy otřesený, v šoku, snad měl i něco zlomeného nebo naštíplého. S ním přišla legendární inspicientka Provázku Trůda Vidlařová, která právě strávila půl roku ve vazbě. A vyprávěl nám v kanceláři Luboše Schmidtmajera – Pupiho, šéfa Chmelnice, co se tam stalo. Začala vzrušená debata a mám dojem, že já jsem navrhl: Udělejme s ním ve druhé polovině scénického časopisu interview! Za Hanáky já a za Provázky Petr Oslzlý jsme s ním hovořili a byla to vůbec první zveřejněná zpráva o demonstraci na Národní třídě, protože to slyšela narvaná Chmelnice.

Jak informaci diváci přijali?

Pamatuju si tři věci. Že se nám Ráček během rozhovoru zhroutil a spadl na zem, jak z něho vyprchal adrenalin. Pak jak z publika vyběhlo několik evidentních estébáků a snažili se dostat do kanceláře divadla k telefonu. Pupi Schmidtmajer jim řekl, že nemůže najít klíče, a prostě je k telefonu nepustil. A třetí věcí byla reakce lidí, kterou už v nějakém článku popsal Honza Brabec, tehdejší bubeník Plastic People a pozdější redaktor Respektu, který na představení byl. Když jsme z jeviště řekli, že si to nesmíme nechat líbit, lidi pískali, dupali, křičeli hanba, fuj. Dohráli jsme představení v atmosféře, kterou jsem už nikdy nezažil, každá věta, která se tam vyslovila k tématu lidské svobody a demokracie, zazněla, jako když cinkne klenot. Lidi ani nedýchali. Po představení se noční Koněvovou (!) třídou vracely ty policejní radlice. Já se okamžitě rozjel, vedený nějakým šíleným pudem, na Národní třídu. Byla půlnoc, už tam bylo ticho, ale našel jsem třeba kus krvavé ponožky, botu a takové věci. Krajina po bitvě. Nevěděl jsem, co mám dělat, a tak jsem zašel do Činoheráku, kde seděl Petr Čepek, Jan Rejžek a další. Přišel režisér Antonín Kopřiva, komunista, rodák z Prostějova, že na Národní byl a že to bylo otřesný.

Co bylo dál?

Spali jsme tehdy ve vinohradském hotelu Flora, byl to mimochodem estébáckej hotel, jak popisuje v pamětech špion Frolík. Ráno volali z recepce, že volá paní od Tomáše Töpfera, že nám Tomáš vzkazuje, abychom odpoledne přišli do Realistického divadla. Tak jsem to zavolal ostatním – Josef Kovalčuk, lídr HaDivadla, chyběl, byl na pohřbu Jana Skácela. Tedy v sestavě Arnošt Goldflam, Petr Oslzlý, já, myslím Miloš Černoušek a Tomáš Turek jsme jeli Turkovým autem do Realistického divadla. Byl tam i Pupi Schmidtmajer. Na jevišti vzrušeným hlasem hovořil Jiří Fréhar, seděli tam Karel Steigerwald, Milan Lukeš, pozdější hlasatel Bobovize Chalupa, diskutoval Honza Nebeský. Jestli stávkovat. Padaly různé návrhy. Jeden z nich od lidí z Divadla Jiřího Wolkera byl, že pro děti se stávkovat nesmí, že pro děti se má hrát. Milan Lukeš nabídl, že by v úterý zašel za Švorcovou a domluvil na středu schůzku s ministrem kultury. Jmenoval se Kymlička, ale říkalo se mu Kyblíček. Zazněly legendární výroky, třeba Kodetův. Pro mě to klíčové pronesl Arnošt Goldflam: Podívejte se, nejsme žádná organizace, nemáme právo nikomu říct, že má jít stávkovat, můžeme stávkovat jenom každý sám za sebe. Což je klíč k občanskému fóru čili náměstí plnému občanů. Ale žijeme v Čechách, domluvou to začíná, osaměním končí – je mezi námi paní Chramostová. Arnošt přesně věděl, o čem mluví. A dodal: Tady s kolegy jsme se domluvili, že pojedeme na tu Chmelnicu, kde máme dneska dva špíly, odpoledne a večer, a my teda budeme stávkovat. A vstali jsme a v pořadí Oslzlý, Goldflam, Rychlík, Turek, Černoušek jsme to první na první list podepsali. Někdo pak měl potřebu ty papíry přečíslovat, náš dostal číslo 65, tak je to i v knize českých historiků o listopadu ’89. Číslo 1 obsadili komunisti z divadla Jiřího Wolkera, kteří by samozřejmě jako první v životě nestávkovali. Odjížděli jsme na Chmelnici, nad Prahou byly červánky a já měl neodkladný dojem, že prostě pánbůh je s námi, že to nemůže skončit špatně. Na Chmelnici jsme „odstávkovali“ odpolední představení.

Odstávkovali, to je hezky řečeno. Ale i vy jste se na tom museli dohodnout, ne?

Svolali jsme oba dva soubory, že nevíme, k čemu se v Realistickém dobrali ostatní, ale my že do toho jdeme. A že to může ovlivnit životy nás všech i existenci obou divadel.

Hlasovalo se o tom?

Nepamatuju se. Atmosféru v obou divadlech určilo i pět bodů Jana Fojtíka, ideologa ÚV KSČ: že HaDivadlo zruší, z Provázku vyhodí Oslzlého, zakážou Rozrazily atd. V lednu 1989 přinesl ten dokument Scherhauferovi redaktor Rudého práva Zdenko Pavelka. Proto jsme v tu chvíli byli řekněme jednotní.

Jak jste stávku divákům oznámili?

Předstoupili jsme před ně všichni, vlastně dva soubory spojené pro Rozrazil v jedno těleso. Za nás mluvil Arnošt Goldflam a za Provázky Petr Oslzlý. Řekli, co se stalo na Národní třídě, že česká divadla vstupují do stávky na podporu požadavků studentů a že budeme požadovat vyšetřovací komisi zásahu na Národní třídě a vyvození odpovědnosti funkcionářů komunistické strany. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že za pár dní budeme požadovat zrušení čtvrtého článku ústavy o vedoucí úloze KSČ.

Byli diváci zaskočeni? Nekřičel třeba někdo „hrajte“?

Ne, lidi to přijali. Zazpívala se hymna. Jak víš, měli jsme ji v Rozrazilu v té části, kterou napsal Havel. Komunisti si mysleli, že Havel napsal tzv. Hostinu filozofů, což byl výbor z celoživotního díla filosofa Vladimíra Čermáka, který Kovalčuk přepsal do dramatického rozhovoru filosofů odehrávajícího se někde v base nebo koncentráku.

Co bylo dál?

Diskutovalo se. Vstávali diváci, co také byli na demonstraci, a vyprávěli o ní. Večer to proběhlo stejně, ale už tam šmejdili fízlové, protože ze včerejška věděli, čeho jsme schopni. Odpoledne to byla první reálná stávka československých divadel, ne vystoupení Milana Kňažka v městské knihovně, jak se traduje. To jen pro upřesnění, nejde o zásluhy a už vůbec na tom nebylo nic hrdinského – prostě jsme shodou okolností měli mít představení už ve čtyři odpoledne.

Tvořili jste dějiny, bylo to patetické?

Ani ne. V roce 1990 HaDivadlo pozvali na festival do Avignonu a Arnošt Goldflam prohlásil před ministrem kultury Langem: My jsme byli jenom takoví mravenci revoluce. Překladatelce bylo trapné to přeložit. A ve všech francouzských novinách vyšly naše fotky, léto, my v kraťasech s manželkami, a u toho bylo napsáno: Mravenci revoluce zavítali do Avignonu. To zhruba vystihuje naše pocity, byli jsme hodně sebeironičtí. Když jsme předtím podepisovali petice za Havla, Jirouse, Cibulku a tak, Miloš Černoušek (ehm, dnes Cyril Drozda) to komentoval: Hovna se bouří.

Patrně se sedělo dlouho do noci.

Kdepak! Všichni odjeli, až na ty, kteří měli další den hrát moji inscenaci Žádná tragédie, malý český Macbeth. Ale já místo toho šel znovu do Realistického, měl jsem v klubu sraz s Přemyslem Rutem. Potkal jsem tam Marthu Elefteriadu: Jé, Brnečko přijelo a my stávkujeme. Odpověděl jsem: Jo, my se taky flákáme. Sedli jsme si s Přemyslem a Sergejem Machoninem, naším skoro rodinným přítelem – když přijeli do Brna, spávali u nás i s malými dětmi. Radili jsme se, co udělat. To první nejdůležitější bylo nevracet se do hotelu, protože tam mě mohli snadno zatknout. Takže budu spát u Rutů. A od nich obvolám všechny kamarády v oblastních divadlech a řeknu jim, co se tady děje. Vyšli jsme z divadla, jela tramvaj a snad už stoletý Sergej se rozběhl, měl takový ty boty do nafty „oil resistence“, naskočil do tramvaje a zamával. Jen jsem špitl: To nemůžeme prohrát, Přemku, podívej, Sergej dohnal tramvaj. U Rutů jsme si udělali kafe a já začal telefonovat. Mluvil jsem s Láry Kolářem, byl tehdy v angažmá ve Zlíně, ale se ženou bydleli v Hradišti. Říkal, že se připojí. Divadlo v Hradišti už bylo „načaté“, v roce 1988 jsem tam režíroval a část souboru mi podepsala petici za propuštění Havla a Několik vět. Volal jsem Laďovi Salčákovi, spoluskautovi a kamarádovi z dětství, který mi hrál hlavní roli na Malé scéně Slováckého divadla. Volal jsem do Mostu přátelům Vlastovi Novákovi a Regině Razovové, Jánovi Zavarskému do Bratislavy, scénografovi mé inscenace Žádná tragédie. Volal jsem Frantovi Derflerovi do Brna a Františku Čechovi a Brigitě Hertlové do Veselí. František byl legendou oblastních divadel, politický vězeň a můj duchovní učitel. A myslím, že jsem volal ještě Mirkovi Plešákovi do Zlína. Každému jsem řekl, co se stalo a že je velmi důležité, aby se připojili. Jednal jsem vlastně úplně racionálně a chladně. Přemek volal taky, kam mohl, třeba do Šumperka.

Setkal ses s odmítavou nebo řekněme rozpačitou reakcí? Pro některé to musel být šok.

Nesetkal. Já myslím, že doba k tomu zrála. Komunisti už byli tak trapní, že nenechat si to líbit už nebyla věc odvahy, ale řekl bych skoro základní lidské důstojnosti. Říkám dneska. Samozřejmě tehdy jsme nemohli vědět, jestli na nás nepošlou tanky. V Brně, dočetl jsem se teď v nějakém rozhovoru, jediný hlas na poradě komunistů tehdy rozhodl, že se to nestalo.

V Praze se také řešila údajná smrt studenta Martina Šmída.

No, šířili jsme to i po telefonech do divadel. Ráno k Rutům zavolal Vláďa Hanzel, můj kamarád, kterého si už od roku 1988 platil Havel jako svého sekretáře. Že je to divné s tím mrtvým Šmídem a že Havel prosí, jestli bychom s Přemyslem nešli k Václavu Bendovi to zjistit. A večer že máme přijít do Činoheráku. Benda bydlel na Karláku, šli jsme pěšky. Cestou jsem ještě vletěl do kostela na Malé Straně pokřižovat se, myslel jsem na to, že mám malé děcko, aby se rodině v Brně nic nestalo. Na Národní třídě u Mikulandské ulice stáli divní týpci v bundičkách, vypadali jako veksláci a vykřikovali: Lidi, tady za rohem v Bartolomějský jsou vrazi Martina Šmída. A že je máme napadnout. My divadelníci máme instinkt na šmíráky, a tohle byla absolutně šmírácká provokace! Nějaký člověk si klekl na zem a povídá: Prosím vás, člověk té identity žije, jsem jeho strýc. Byl to Jiří Weiner, bratr novinářky Jany Šmídové, matky studenta Martina Šmída. To bylo velice věrohodné. Nějaký starý pán na mě volal: Pane Rychlíku, byli jsme na Chmelnici, chci vám poděkovat, jste pro nás ostrov svobody.

Došli jste k Bendovi?

Na Karláku nad hlavami lidí hřímal herec vinohradského divadla Petr Haničinec: My jdeme dál! Půjdeme dál! Pod ním stáli básník Pavel Šrut, zvukař CK Vokálu Jindra Kučera a Zdeněk Svěrák. A Pavel, velmi jemný člověk, koukal na Haničince a řekl: To nám ten převrat pěkně začíná. Se Svěrákem jsme pokračovali k Bendovi, Přemysl Rut jako rychlý pražský chodec vyrazil před námi, a když jsme vešli do domu, na schodech ho drželi fízlové. Stal se posledním zatčeným v listopadu ’89! Fízlové řekli: Pojďte dál. A Zdeněk jim svým učitelským hlasem odpověděl: Nepůjdeme. A zdrhali jsme po ulici.

Přemysla jste tam nechali?

No přece se nedáme zatknout taky. Svěrák měl za rohem auto, koupil ho od Václava Havla, v espézetce bylo číslo 77. Jezdili jsme po Praze, až jsme dojeli k narvané Slavii, kde to vřelo. Byl tam písničkář Honza Burian, v létě jsme spolu jezdili po folkových festivalech a sbírali podpisy pod Několik vět. Byl tam i zmíněný Zdenko Pavelka, „proslavený“ článkem Škoda kaňky na jinak smysluplném podniku – tou myslel vystoupení Václava Havla na festivalu v Lipnici v roce 1988. Havla na jeviště přivedl Jan Rejžek. Pavelka na mě mrknul: Nemáš náhodou stávkovat na Chmelnici? Úplně jsem ztvrdnul. Praha byla obklíčená transportéry, tak mě na Chmelnici dovezl Honza Burian svou volhou. Muzikanti měli rádi volhu, za tu byly velký cesťáky. Stihl jsem „odstávkovat“, Miloše Černouška a Míňu Chmelařovou jsem poslal do Činoheráku a ostatní odjeli do Brna. Na večerní představení přišel můj nevlastní bratranec, vyženěný třetí ženitbou mého dědy, Richard Vejsada. Poprvé šel na HaDivadlo a nehráli jsme. Tak mě hodil také do Činoheráku. Před divadlem jsem potkal Janu Šmídovou, Martu Bystrovovou, Irenu Gerovou, redaktorky Svobodného slova. A Jana Šmídová potvrdila, že její syn žije. V Činoheráku jsme seděli s Petrem Skoumalem a vzápětí ty tři dámy přišly s informací, že Svobodné slovo vytisklo sloupek o nepřiměřeném zákroku na Národní třídě a o stávce divadelníků a studentů! Ale drží to fízlové u rotaček. Několik nás běželo do tiskárny a s těmi fízly jsme se poprali.

Opravdu?

Zeptej se Marty Bystrovové. Mám ty noviny, co jsem vytrhl fízlům, ještě někde doma. S článkem v kapse jsem druhý den přijel do Brna, v brněnském vydání to ani druhý den nevyšlo.

V Činoheráku ten večer vzniklo Občanské fórum.

Ano. Václav Havel po mně vzkázal Petrovi Oslzlému, aby s profesorem Milanem Jelínkem přijeli do Prahy. A ještě jsem tam debatoval s Jiřím Křižanem o tom, jak je nutné informovat venkov a jak už jsme s tím telefonicky začali. Pak začaly ony spanilé jízdy po Čechách.

V Brně se ale už něco vědělo, ne?

Přinesli to tam herci HaDivadla a Provázku. V neděli na Provázku mělo hostovat spřátelené polské divadlo z Lodže, jeho šéf s námi spolupracoval na Rozrazilu. Takže i Poláci „odstávkovali“. V pondělí dopoledne na Provázek přišel Bořivoj Srba. Všichni se označili pentlemi, já si z Prahy přivezl malou trikoloru. Brzy jsem ji ztratil, což se ukázalo dobré při pronikání do fabriky, byl jsem zpustlý a vypadal jsem jako dělník, tak jsem třeba pronikl do Zetoru Brno. Oska se slavnostně rozloučil, že tedy odjede do Prahy tajnými stezkami, vzal si kartáček a pastu na zuby, kdyby ho zatkli. Arnošt Goldflam jel taky, protože PEN klub něco chystal. A my s Františkem Derflerem jsme vyrazili na náměstí Svobody, kde se srocovali lidé a bylo třeba je poinformovat. Stálo tam lešení – Sláva VŘSR s portréty Lenina a Gorbačova, Jakeše, Husáka –, vylezli jsme na něj, s námi ještě ten student Ráček, dole lešením třásla Truda, které se nedařilo tam vyšplhat. Byla strašná zima, ruce mi přimrzaly k rezavým lešenářským trubkám. Shora jsme s Frantou Derflerem promluvili ke shromážděným lidem.

Bez mikrofonu jste řvali na celé náměstí?

Bez mikrofonu. Křičeli jsme. Všude fízlové, zespoda nás natáčeli estébáci. A najednou se z druhé strany náměstí ozvalo megafonem: Jsme členové České strany národně socialistické, pokračovatelé Milady Horákové. Věděli, co se děje, protože tajemník té strany, jistý Škoda, byl Havlův kamarád ze skauta s přezdívkou Nosák a byl i v Činoheráku. Národní socialisté v Brně cítili, že se můžou vymanit ze svého jha v Národní frontě, do kterého se sami zapřáhli, vylezli za námi a půjčili nám megafon, kterým jsme k lidem promluvili. Moderovali jsme pak denně shromáždění, i generální stávku, ale neměli jsme jako v Praze balkon Melantrichu, jen jsme u morového sloupu postavili praktikábly z HaDivadla. Neměli jsme ani žádný servis, každou noc jsem volal Vláďovi Hanzelovi, který mi vždycky řekl, co Havel řekl a co se rozhodlo na Občanském fóru. Já to rozepsal na stroji, ráno jsme se nad tím poradili a pak to vyhlásili na náměstí.

Ptám se všech stejně: Měl jsi v prvních dvou, třech dnech strach?

Nevím. Strach jsem měl až v půlce týdne, kdy se šířily zprávy, že nás rozstřílejí, a kdy jsem Moniku s Apolenou poslal na Valašsko. Ale spíš jsem byl v absolutní euforii.

To říkáte úplně stejně všichni.

Postupem času jsem spíš někdy cítil stud z patosu, který je mi vzdálený. Proto jsem měl rád náhodné polidšťující momenty těch historických chvil. Třeba během generální stávky přišel mladý cikán, že by rád promluvil jménem brněnských Romů, že se připojí k Občanskému fóru. Tak jsem ho přivítal, on se představil a davům řekl: Já jsem se včera za Lužánkama rozešel s Marcelou a přál bych si, aby se ke mně vrátila. Celé náměstí začalo skákat: Marcelo, vrať se, Marcelo, vrať se. A lidi tančili. Byl tam můj kamarád Paul Wilson, hrál s Plastikama, nyní jako zpravodaj CBC z Kanady, a napsal, že v Praze se volá: Podívej se Gusto, jak je tady husto, a v Brně: Marcelo, vrať se.

Zdroj: Divadelní noviny
Autor: Eva Salzmannová a Josef Herman
Publikováno: 11. listopadu 2019

Foto: Miroslav Donutil, Břetislav Rychlík, Jef Kratochvil na demonstraci v Brně FOTO OTA NEPILY